V poslední době se pozornost upřela na novou atrakci, kterou je budoucí 45. prezident Spojených států.

Trump je vnímaný jako klaun a zároveň jako ten, kdo to establishmentu natřel tak trochu za nás. Nezvyklá směs charakteru, lehce skandální historie, nezvyklých předvolebních výroků, které ale zazněly v tu správnou chvíli

Většina komentářů používá Trumpa jako zrcadlo vlastních názorů a politických postojů, ono v současné době populární expresivní hodnocení jednou větou či slovem. Zatímco jeden kandidát je prohnilý a nebezpečný už ze své podstaty, přešlapy druhého jsou vnímány jako omluvitelné a nevinné, navíc vyvolané tlakem z opozičního tábora zla.

Ovšem – Trump není ani „super“, ale ani není „satan“. Proto je dobré podívat se na Trumpovu výhru i následující dění jinak, v kontextu, který je v USA podstatně odlišný od českého.

V Evropě bereme jako danost, že cokoliv je ve volební kampani a později řečeno, jedno jest. Jsme proto připraveni rozhořčit se nad čímkoliv, čím se člověk „odhalí“ a potvrdí, co jsme beztak věděli a zapomínáme na dvě základní členění času. Prvním je spojení dnešku s minulostí i přítomností, ono prosté plynutí doby, které umožňuje nejen navázání na minulé zkušenosti, ale i směřování do budoucna. Nikoli izolované body jednoho dnešku za druhým, ve kterých se minulost i budoucnost nejen ztrácí, ale ani neexistují a existovat nemohou. Mám na mysli onen pocit, kdy včerejšek je nejen mrtvý, ale zároveň tak daleko v minulosti, že už nemá žádnou spojitost s dneškem – dobrou ilustrací jsou elektronická média a ta ekonomická zvlášť, kde každá jedna zpráva má potenciál být teď hned důvodem pro růst nebo pokles, která je ale vzápětí zapomenuta a bezcenná, protože každá nová zpráva má o trochu vyšší hodnotu a vliv.

Proč to ale připomínat u Trumpa? Kvůli jeho zkušenosti investora a byznysmena. Díky tomu, že spravuje vlastní peníze ve veřejně neobchodované společnosti, není tlačen čtvrtletní výsledkovou sezónou a může se soustředit na zakotvení svých činů a plánů v čase od minulosti po budoucnost a sledovat jejich naplňování. Může si dovolit přes dnešek směřovat někam dál.

To ostatně dokazuje i jeho jednání během druhé časové osy, kterou je „kampaň, předinaugurační období, prezidentství“. Trump zdá se velmi dobře ví, že dopad jeho slov na realitu je v každém období jiný. Kampaň snese to, co by prezidentovi neprošlo a zvolený prezident může říci to, co prezident nesmí. Od kampaně a zvlášť od zvolení si tedy Trump systematicky kolíkuje hřiště své budoucí agendy a svým partnerům pro jednání s postupně se umenšující intenzitou (mediální velkohubostí) naznačuje, o čem s nimi bude jednat. Ne všem, a zvlášť v Evropě, se to musí líbit. Posun vnímání Ruska z pozice soupeře stejné váhové kategorie do kategorie „regionální velmoc“ a naopak soustředění se na Čínu, stejně jako vnímání EU jako de facto mrtvé záležitosti mě netěší. Ale je to stejné jako s Trumpovým vyjádřením k NATO – nemůžeme už spoléhat , že budeme členy jen tak do počtu a musíme se o své záležitosti zasadit sami. V tom může být, a věřím, že v pravý čas, největší přínos pro společnou Evropu.

Prezident určuje směr, ne politiku
Tento bod skvěle popsal George Friedman, který je nejen v této věci inspirující. Popisuje, že úspěšní prezidenti nebyli ti, kteří se snažili prosadit svoji politiku, ale ti, kteří určili směr a obklopili se týmem lidí s protichůdnými názory, kteří v menším měřítku zprostředkovali celoamerickou debatu. A tohle nepochybně Trump umí a jeho byznysová zkušenost se mu skvěle hodí.

Může se klidně stát, že Trump bude překvapivě jedním z nejlepších amerických prezidentů. Protože, ač se nám to nemusí zdát, na první místo klade zájmy USA a každého jeho obyvatele. A čas vnímá v jeho přirozeném bezbřehém plynutí…