V žánru klasické detektivní literatury existuje hned základních několik přístupů a východisek. V americké drsné škole víceméně kladný osamocený hrdina zdolává překážky fyzické i myšlenkové, angličtí mistři dedukce spoléhají na sílu šedých buněk mozkových a svaly kolegů, česká škola využívá uměřeně od všeho trochu. Existuje ale i dělení řekl bych názorové.

V románech Agathy Christie velmi často existuje „čiré zlo“, člověk tak špatný, že vlastně ztrácí lidské vlastnosti a jeho jednání je zlem slepě vedeno. Končívá samozřejmě špatně, neboť je detektivem odhalen, potupen a zatracen. Většinou poté, co se v posledním záchvatu po odhalení vrhá na detektiva, byv ale spolupracovníky včas zpacifikován. Čtenář je detektivovi vděčný, že toto „čiré zlo“ odhalil a svedl s ním vítězný souboj.

Komisař Maigret Geogese Simenona se za celou kariéru s podobným pachatelem nesetkal. Naopak zjišťuje, že pohnutky pachatelů jsou velmi lidské, do velké míry pramenící z neštěstí situace a jsou vlastně pochopitelné.

Přístupy obou autorů jsou čtenářsky velmi vděčné a způsobují nejednu příjemnou chvíli. Ať už se jedná o zločin spáchaný před desetiletími, k jehož zakrytí jsou nutné zločiny nové, které zlem posedlý pachatel neváhá znovu a znovu vykonat nebo o zločin, ke kterému byl pachatel okolnostmi přinucen a kterému se jeho další jednání hnusí.

V literárním světě jsou oba přístupy oddělené, uzavřené a jasné. V naší současnosti se zatím můžeme přiklánět k jednomu nebo druhému bez jistoty, o který přístup se jedná. A není-li jedno nebo druhé přítomno jak na straně pachatele i „detektivů“.