Pěkně zostra začal letošní program v Ústavu mezinárodních vztahů, vědecké instituci spadající pod ministerstvo zahraničí. Hned na třetí den roku připravil diskuzi na téma ČR a politika lidských práv v Čínské lidové republice.

Veřejná diskuse byla spojena s prezentací nového reportu ETNC (The European Think-tank Network on China) nazvaného “Political values in Europe-China relations”, kterou přednesl Rudolf Fürst, vedoucí Centra vztahů EU-Asie.

Druhou prezentující byla Veronika Bílková, vedoucí Centra mezinárodního práva.

Richard Fürst v úvodu připomněl, že Lisabonská smlouva obsahuje závazek k hájení lidských práv a dalších hodnot a byť není v tomto bodě EU vnitřně jednotná, tento závazek plní.

Zajímavý byl postřeh, podle kterého se bohatnutí západní a severní Evropy kladně projevilo v tlaku na dodržování lidských práv. Věřme, že i u nás to bude podobně.

Veronika Bílková upřesnila, že samotný pojem „lidská práva“ je pro Číňany a Asijce vůbec komplikovaný, byť např. celá druhá část čínské ústavy se touto problematikou zabývá. Rozdíl je dán už zdrojem takových práv. Euroamerické pojetí bere lidská práva jako přirozenost, tzn. má je každý člověk od narození a nepodmíněně. Podle asijského principu naopak pramení v kolektivu a jsou podmíněna: Práva mám díky tomu, že jsem Číňan a řádný občan.

Deklarace lidských práv uvádí pouze práva, a to 1. generace (právo na život…), ona druhá část čínské ústavy se ale jmenuje Základní práva a povinnosti občana a klade důraz na práva hospodářská a sociální.

Z toho pramení i odlišné pojetí pramene hrozeb. „Západní“ lidská práva chrání jedince před státem, vznikla jako reakce na absolutismus a diktatury 20. století. Proto je důležitá i mezinárodní kontrola. Čína se historicky cítí ohrožena zvenčí a tomuto nebezpečí odolá jen silný stát. Dalo by se říci, že ochranou státu jsou chráněny zájmy občanů.

V následné diskusi byly jmenovány další zdroje, jako (leninizovaný) konfucianismus se svým důrazem na kolektiv. V některých zemích může dobře působit zdánlivá jednotnost daná autoritativní vládou i pojetím hodnot. Přesto je dnešní Čína spíš autoritativní anarchií.

V české zahraniční politice dosud působí disidentská zkušenost a už od roku 1989 zastává stejné hodnoty. Trvale kritizuje dění v zemích komunistických a postkomunistických: Kuba, Bělorusko, Barma. Paradoxní je, že veřejné mínění o tomto působení mnoho neví a převládá dojem kritiky vůči Číně. Ne že se tak neděje, ale stěžejní diplomatické téma to není. Kritikou nedodržování lidských práv 1. generace bychom řešili spíš své vnitřní problémy bez reflexe čínské reality. Zní to divně, ale účinný tlak by v tom případě měl být vyvinut na dodržování práv druhé generace, např. sociálních.

Ne že by lidská práva 1. generace nebyla důležitá (zákaz mučení), ale jsou přijímána jako agrese a snaha o oslabení státu, což je vnímáno jako nepřátelský akt. Dle Rudolfa Fürsta navíc Čína vždy vynikala v umění přejímání myšlenek a škol k posílení své bezpečnosti, v poslední době šlo např. o pojetí soft power nebo hybridní hrozby. Velkou hrozbou pro bezpečnost státu jsou také modernizace, hospodářský růst spojený s růstem střední třídy.

Jak se Čína chová ke svým kritikům poznala před několika lety i ČR. Jednou z metod je tzv. zamražení, kdy dochází k naprosté ignoraci ambasády i jejích aktivit. Tato metoda se ukazuje jako účinná.

Přesto ČR snahy o připomenutí lidských práv nevzdává, byť je s rostoucí ekonomickou spoluprací ovlivněna i zpětným lobbingem participujících společností. To se ale týká všech zemí.

Na dnešní diskuzi zazněla řada zajímavých informací, které se dají využít nejen při analýze asijských událostí, ale i zpětně jako zrcadlo tuzemského dění.